Zapomenuté hory 2017

21.10.2017

Mé poslední ultra v tomto roce je tady. Závod Zapomenuté hory v Rychlebech sliboval 74km náročného trailu divokou přírodou s převýšením přes 3000m. S tímto závodem mám za sebou v letošním roce 7 běhů v kategorii ultra a stejně tak jsem letos prvně překonal hranici maratonu a odběhal víc ultra vzdáleností, než jsem si na začátku roku předsevzal. 

Rozhodnutí přihlásit se na tento závod padlo okamžitě po zhlédnutí video upoutávky, kdy jsem si říkal, že pokud bude příroda jen z poloviny taková, jaká je na videu, bude to paráda. Jako téměř na každý závod, tak i na tento jsem vyrazil společně s kamarádem Honzou. Do Rychleb vyrážíme o den dříve a míříme na penzion U Gaudišů v Bernarticích, kde máme zajištěné ubytování na celý víkend. Večer před závodem jedeme do Račího údolí, kde se v zázemí závodu registrujeme. Po večeři v nedaleké restauraci se vracíme zpět na penzion k nezbytné předzávodní přípravě a kolem desáté jdeme na kutě.

Ráno v 5:30 hod se probouzíme ještě do tmy. Start závodu je v 7:00 hod a tak máme celkem dost času na snídani a závěrečnou kontrolu vybavení. Vzhledem k umístění penzionu byla noc klidná až na malé noční utkání mezi Honzou a mouchou, která ho svými nálety obtěžovala natolik, že Honza výzvu přijal a mouchu během krátké chvíle sprovodil ručníkem ze světa. Krátce před půl sedmou, stále za úplné tmy, vyrážíme na start závodu zpět do Račího údolí. Teplota se pohybuje někde okolo 10°C, nefouká ani neprší. Podmínky pro závod se zdají být ideální. Dle předešlé předpovědi má přes den trochu pršet, ale s tím se počítá a naše výbava na dlouhý trail tomu odpovídá. Dvacet minut před startem vystupujeme v Račím údolí z auta, poslední úpravy a jdeme se družit do startovního koridoru, kde už vládne čilý předzávodní ruch. Do závodu nastupuje něco okolo 130 běžců a na většině z nich je jednoznačně vidět, že to nejsou žádná ořezávátka, která neví, do čeho jdou. Přesně v 7:00h je odstartováno a v poklidném tempu se vydáváme vstříc tomuto velkému dobrodružství. Jako mávnutím kouzelného proutku se po výběhu prvního kopečku mění noc v den a obava, že bude ještě potřeba čelovka upadá v zapomnění. Už v úvodních kilometrech je jasné, že upoutávka na tento závod nelhala. Překrásná podzimní příroda mimo jakoukoliv civilizaci slibuje opravdu silný zážitek. První polovina závodu probíhala podle plánu. Trailové počasí na jedničku, náročnost trati tak akorát (zatím) a celková běžecká pohoda. To všechno nás utvrzovalo v našem správném rozhodnutí do tohoto závodu nastoupit. Po celé délce trati bylo umístěno 16 kontrolních stanovišť, kde bylo nutné kleštěmi procvaknout příslušné políčko na startovním čísle. Oba máme trasu nahranou v hodinkách, ale vzhledem k tomu, že se pohybujeme v horách občas chvíli trvá, než se GPSka chytne a navede nás správným směrem. Zdržení jsou nepatrná, ale díky uložení trasy do hodinek jsme ušetřili některým běžcům čas a zbytečně naběhané kilometry navíc. Po proběhnutí druhé občerstvovačky začíná jít do tuhého. Cesta se začíná výrazně vlnit nahoru a dolů a samotný trén je čím dál náročnější. Kameny, skály a tuny napadaného mokrého listí, které hlavně v sebězích nejsou zrovna dvakrát příjemné a je potřeba dávat velký pozor. Čím je terén náročnější, tím je příroda kolem nás krásnější. Některá místa jsou až filmově hollywoodská. Škoda, že není čas zůstat déle. S narůstajícími kilometry a náročností trati začínám pociťovat první příznaky únavy. Tento pocit umocňuje brutální seběh, spíše sestup k vodopádu Stříbrného potoka. Necelé dva kilometry brutálním terénem prověřuji kvalitu trailové obuvy, která se mimo jiné vydatně plní kamínky, kousky větví, listím a hlínou. Tento seběh byl v závěrečném hodnocení organizátorů nazván „prasárničkou“, za kterou se běžcům omlouvali. Taky jsem nadával, ale na druhou stranu tohle k trailu prostě patří. Kdo zná trasérské dovednosti Olafa Čiháka, dokáže si asi představit jak takový úsek, kde není ani památky po nějaké cestě nebo stezce vypadá.

Po kontrole u vodopádu, pár snímcích na památku a vyklepání dvou kil zeminy z bot pokračujeme. Od vodopádu zpět na třetí občerstvovačku, která byla zároveň i druhou je to asi 10km převážně do kopce. Únava je čím dál výraznější, ale bez zbytečných zastávek pokračujeme stále směrem k cíli. 52 kilometr a jsme na občerstvovačce. Doplňujeme lahvičky, nějaké to ovoce, chipsy, čokoláda a běžíme. Po krátkém výstupu ke Smrku se dostáváme konečně na hřeben, kde už se dá stále běžet. Po překonání vrcholu Smrk přichází to, co potká během závodu asi každého ultra běžce….“totální krize“. Naprostý pocit vyčerpání, nevolnost, motolice, mžitky před očima. Jsme s Honzou přibližně na 53 kilometru a do cíle je ještě daleko. Vidím, že Honza je běžecky v pohodě a pomalu se mi vzdaluje, nezastavuji, snažím se pokračovat. Když Honza zjistí, že běží sám, čeká, až ho doběhnu a sděluji mu, že mi není vůbec dobře. Hlavou se nehoní černé myšlenky na ukončení závodu, jak by se asi dalo čekat, ale spíš řeším, jak dlouho tento stav bude trvat. Náš postup se díky mé indispozici značně zpomaluje a trvá mi cca 40 minut, než se z krize vyhrabu. Těsně pod šedesáti kilometrovou hranící se dostávám do stavu, kdy pociťuji zvláštní vnitřní úlevu jak fyzickou, tak psychickou, začíná to zase běžet podle mých představ. Je pozdní odpoledne a běžíme už nějakých 10 – 11 hodin. Za chvíli se začne stmívat a konec závodu bude ještě o trochu náročnější. Přibližně 10 km před cílem (stále počítáme se vzdáleností 74 km) musíme vytáhnout čelovky, dál už pokračujeme v naprosté tmě. Ujímám se vedení skupiny běžců, kterou jsme dohnali a společně běžíme několik kilometrů lesem. Poslední občerstvovačka, rychle doplňuji jednu lahvičku, dávám si pár kousků čokolády, banán a bez zbytečného otálení s Honzou pokračujeme. V následném, mírném stoupání přes louku pociťuji únavu a jelikož vidím, že se je Honza v naprosté běžecké pohodě, stále plný sil, několikrát ho vyzývám, aby pokračoval sám v rychlejším tempu, které mu vyhovuje. Opakovaně odmítá s tím, že když jsme se společně dostali až sem, zbytek závodu dokončíme společně, tak jak bylo na začátku domluveno. Běžíme přes další louku, kde se potkáváme s dalšími běžci a společně zmateně hledáme jednu z posledních kontrol. Po krátkém, zmateném pobíhání se všichni vracíme zpět na původní trasu a pokračujeme k cíli. Honza s několika běžci se mi začínají vzdalovat, únava je čím dál větší. Není mi zle, ani nepociťuji krizi jako odpoledne, jen jsem prostě už hodně unavený. I přes únavu předbíhám několik závodníků a Honzu se skupinkou běžců vidím v dálce před sebou. Ne a ne je dohnat. Kousek za Červeným Dolem opět vbíhám do lesa a klesám. Po půlkilometrovém seběhu jsem na dně údolí, které navazuje na Račí. Cítím, že zrychluji a za jednou z mnoha zatáček před sebou vidím Honzu asi s pěti závodníky, dobíhám je. Běžíme k předposlední kontrole, která je nedaleko zříceniny hradu Rychleby. Pokračujeme po vrstevnici, ale opět se ozývá znavené tělo a zpomaluji. Před sebou vidím mizející světlo Honzovi čelovky. Po dvou kilometrech dobíhám na rozcestí Čertovy kazatelny. Opět seběh, Čertovy kazatelny, tady  čeká Honza. Na čísle připevněném na batohu mi procvakne poslední políčko a pouštíme se z kopce zpět do údolí. Serpentýnky čítající 20 zatáček v závěru jsou výživné. Naprosto odrovnané tělo dopadá na dno Račího údolí a po několika stovkách metrů společně s Honzou protínáme cílovou čáru.


Závod hodnotím jako nejnáročnější ultra v letošním roce (Tatranskou šelmu jsme nedokončil). Pořadatelsky zvládnuté na jedničku. Super počasí a slibovaná příroda byla dech beroucí. Závod jako takový splnil veškerá má očekávání, čistokrevný, poctivý ultra trail, prostě paráda. Své běžecké boty Inov8 Talon 275, které jsem kupoval na jaře, jsou po tomto závodu na pravdě boží, ale s náběhem 700km jsem spokojený. I když jsem si nebyl svým návratem na další ročník tohoto závodu jistý, tak dnes s odstupem času vím, že do toho chci jít za rok znova. Děkuji pořadatelům za skvělý závod a hlavně děkuji Honzovi za podporu a běžeckou soudržnost, hlavně ve chvílích, kdy to hodně bolelo.

Zapomenuté hory v číslech (Suunto Ambit 3 Run)

77,63 km / 3347m+ / čas 12:56´12



 .