Saar Challenge

23.9.2017

Saar Challenge, závod na který jsem se opravdu hodně těšil. Závod, který sliboval běh v nádherné krajině Žďárských vrchů s různorodým terénem a minimem asfaltu. Závod, který běžecky naplní každého, kdo má rád trail a ultra. 67km dlouhé kolečko, které jsem si užil na plný pecky i když nám počasí úplně nepřálo.

Do Hlinska na Saar Challenge jsem se vypravil se sestrou Kateřinou a kamarádem Honzu, se kterým jsme společně běželi i letošní Krakonošovu stovku, trasu 55km. Opět jako vždy jsme vyrazili už v pátek a do Hlinska dorazili ve večerních hodinách. Ubytování v památkové rezervaci Betlém v centru města bylo nádherné. Staré roubenky a zděné domky byly jako z pohádky. V době, kdy jsem ubytování rezervoval, jsem netušil, že budeme ubytovaní právě v jedné z těchto chaloupek a navíc ji budeme mít celou pro sebe.

Památková rezervace Betlém v centru Hlinska.

Zázemí závodu bylo nedaleko v areálu zimního stadionu. Ještě před plánovanou večeří jsme si vyzvedli startovní balíčky, číslo s mapou a pro trasy Long a Half byla ještě kartička s čísly, pro označení při průchodu kontrolními stanovišti. Následovala večeře v hospodě U Svatého Huberta, krásné, staré roubence, která byla v těsné blízkosti naší chaloupky. Po dobrém jídle a pivečku následovala klasická příprava na ráno a kolem desáté se šlo na kutě.

V sobotu ráno jsme s Honzou vstávali v 7:30 hod. Nebylo potřeba se nijak honit, start byl v 9:00 hod. Po snídani zjišťuji, jaké je aktuální počasí a jaká je předpověď na celý den. Bylo 9C°, zataženo a předpověď slibovala v odpoledních hodinách déšť. Měním své rozhodnutí běžet jen v kraťasech a tričku. Beru tenké elasťáky a šortky přes, triko s dlouhým rukávem a do batohu nepromokavou šusťandu + náhradní ponožky. V půl deváté vyrážíme na start. Z předešlého večera jsem si myslel, že si cestu k zimáku pamatuji, bohužel nepamatoval. Jakmile stojíme na hlavní silnici vedoucí přes Hlinsko, ptám se kolemjdoucí paní, zda jdeme správně k zimnímu stadionu. Poté, co nás paní s otazníkem v očích sjede pohledem od hlavy až k patě, nejspíš jí nešlo do hlavy, co v těch mundůrech s hůlkami v ruce chceme dělat na zimáku odpovídá, že jdeme úplně na druhou stranu směrem k nádraží. Točíme čelem vzad a běžíme správným směrem. Vytahuji z kapsy své jablko, obratně tisknu ikonu mapy a potvrzuji správnost směru. Během pěti minut jsme u stadionu, kde už vládne čilý ruch. Do auta, které jsme si předešlého večera přistavili k hale, hážeme tašky. Do startu zbývá 10 minut. V rychlosti ještě doplňuji lahvičky vodou, a jak nahazuji běžecký batoh, zjišťuji, že boční kapsa na zip je otevřená a co je ještě horší, prázdná. Obsah kapsy, 2 gely, které jsem předešlého večera spolu s ostatními věcmi dával do batohu, jsou prostě pryč. Ostatní podpůrné prostředky na závod jsem si rozpočítal v závislosti na délce a náročnosti závodu a prázdná kapsa mi tyto výpočty výrazně narušila. Honza, který šel celou cestu za mnou si nevšimnul, že by mi něco vypadlo. Říkám si v duchu “no nic, dneska to bude bolet“, není čas ztrátu nijak nahradit a v duchu doufám, že vybavenost občerstvovaček bude dostačující. Dvě minuty do startu. Zavírám kufr auta, obíháme plot oddělující parkoviště od startovního koridoru, chvíle napětí 3,2,1 výstřel a společně s dalšími nadšenci se vydáváme na 67 km plných zážitků.

Úvodní stoupání krátce po startu.

Jako každý trailový závod, tak i tento není výjimkou a začínáme do kopečka. První stoupání není nikterak náročné. Na vrcholu krátkého stoupání se dáváme do běhu a pomalým tempem začínáme krájet první kilometry. Asi po 20 minutách kontroluji hodinky a zjišťuji, že jsou sice zapnuté, ale v režimu pauza. Ranní doběh na start, zjištění, že nemám gely, bylo podtrženo přimáčknutím si tlačítka spouštějícího hodinky do režimu pauza. Po 3,5 km tedy uvádím hodinky do stavu ON a v duchu si říkám, co ještě dnes přijde. Prvních dvacet kilometrů, které jsou vedeny přírodou, jak bylo avizováno, ubíhají pěkně. Snažíme se držet stále pomalejší, konstantní tempo, se kterým má Honza chvílemi potíž a nenápadně se snaží zrychlovat. Každý jeho pokus ihned v zárodku likviduji s tím, že je závod dlouhý a hnát se hned od prvních kilometrů není rozumné. Několikrát opakuji, že je dobré pošetřit síly do druhé poloviny, kdy má navíc ještě začít pršet. I tak to občas Honza zkouší :-). Několikrát mu navrhuji, že pokud se cítí, že má sílu závod běžet rychleji, ať běží. Před závodem jsme se domluvili, že poběžíme společně, což má Honza stále na vědomí a tak mé ponoukání, ať běží co mu nohy stačí „shazuje ze stolu“ s tím, že jsme se na něčem dohodli a to platí. Jeho rozhodnutí si cením a pokládám ho, za velmi sportovní, férové a chlapské. Na 23 km probíháme obcí Tři Studně, kde očekáváme druhou občerstvovačku. Pokračujeme dál kolem Medlovského rybníku a při průběhu kolem hotelu Medlov stále vyhlížíme, kde je ona druhá občerstvovačka. Hotel je za námi, vbíháme do lesa a začínáme stoupat. Vytahuji kartičku, kde jsou u jednotlivých čísel kontrolních stanovišť napsané i jejich názvy. Zjišťujeme, že podle uběhnutých kilometrů jsme pravděpodobně minuli čtvrtou kontrolu na Pasecké skále, kde byl dle itineráře umístěn lampion na stromě. Okamžitě nám nad hlavami vyskakují obří otazníky, doplněné o palcový titulek s nápisem “Kde udělali soudruzi z ToniCzech Runners chybu?“. Na kufrování máme přece v partě jiné experty. Padá okamžité rozhodnutí, že se v žádném případě nevracíme čtyřku hledat. Přecházíme do chůze a snažíme se přijít na to, kde mohla kontrola být. Oba zapnuté hodinky s navigací podle trasy s tím, že se stále držíme modrého značení. Zvyšující se úhel stoupání nás pomalu nutí přestat špačkovat (kdo mě zná, ví, že když začnu špačkovat, tak to stojí za to) a mlčky šlapeme k vrcholu. Po necelých dvou kilometrech se ocitáme na vrcholu Pasecké skály, kde je na stromě připevněný lampion. Kontroluji název stanoviště s tím co je na kartě……4.kontrolaaaaa!!!!! S nadšením perforujeme 4. políčko na kartě a jediné co nás ještě na malý moment vrací zpět do nejistoty je Honzovo zjištění, že je na značkovacích kleštích z jedné strany čtyřka a z druhé sedmička. Podle kilometrů a mapy jsme správně, dál není co řešit. Je krátce po poledni a začíná pršet. Vytahujeme nepromokavé šusťandy a s morálkou, která se vrátila zpět na původní hodnotu, pokračujeme dál. 30 km, déšť sílí a v dohledu je druhá občerstvovačka v Kadově. Doplňujeme vodu, nějaká ta sušenka a pokračujeme. Do této fáze závodu jsme předběhli asi 6 běžců, mimo ty, které jsme za sebou nechali hned od startu. Víme, že na trasu Long vyběhlo něco kolem 40 běžců a tak chvílemi přemýšlíme nad tím, na jaké pozici vlastně jsme. Necelé dva kilometry před třetí občerstvovačkou potkáváme v klesání dalšího závodníka, který jde však velmi z těžka. Ptáme se, zda je v pořádku a zjišťujeme, že má problémy s kyčlí. Upozorňujeme, že za nedlouho je občerstvovačka a i tak nabízíme něco ze svých zásob, které však s díky odmítá a pokračujeme. Na občerstvovačce upozorňujeme, že je za námi běžec s problémy, který zde pravděpodobně skončí. Třetí občerstvovačka byla úplně jiný „kafe“, něž první a druhá. Stůl se prohýbal pod tíhou připraveného rautu a my jsme toho plně využili. Kola, hroznové víno, melouny, rozinky a spousta dalších laskomin. Po vydatnějším naložení našich žaludků pokračujeme. Přibližně na 33 -35 km mám jako vždy menší krizi, ze které se celkem rychle dostávám. Tempo je v tu dobu o něco málo vyšší než na začátku závodu, ale stále pomalé = rozumné. Mimo zraněného běžce před třetí občerstvovačkou jsme od nějakého 25 kilometru nepotkali nikoho. Dobíháme na 4. obč. na Karlštejně. Opět raut v královském stylu. Ptám se, jak je to dlouho, co proběhl poslední běžec a dostáváme informaci, že je to dvě minuty, co odběhli tři běžci. V zhledem k tomu, že mi po uběhnutí maratonské vzdálenosti přeskočila kolečka a začal jsem zrychlovat s myšlenkou, že závod dokončíme pod osm hodin, popoháním Honzu a vydáváme se na stíhací „jízdu“. Vystřelím z obč. až musí zasáhnout Honza, aby se nám můj nástup nevymstil. I tak je naše tempo o poznání svižnější a já se snažím za každou zatáčkou vyhlížet naše soupeře. Máme za sebou 50 kilometrů a po proběhnutí skrze golfový klub Svratka dobíháme prvního z avizované tříčlenné skupiny. S pozdravem proletíme kolem něj a mažeme dál. Následuje krátký asfaltový úsek z kopce do obce Svratka a v jeho dolní třetině vidíme dva běžce. S nadšením a s hůlkami nad hlavou povykuji na Honzu „Máme jeeee!“. Pod kopcem se na chvilku zastavujeme, doplňujeme energii, solné tablety a pokračujeme ve stíhačce. Po dvou kilometrech v obci Svratouch dvojici dobíháme. Po výběhu z vesnice přibližně na 54 kilometru daleko, těsně pod vrcholem stráně vidíme další dva běžce. Obracím se na Honzu a ukazuji mu oba běžce s tím, že je také docvaknem. Přichází však stoupání na onu stráň a Honza přechází do chůze. Mlčky, bez toho abych cokoliv řekl, dělám totéž. Uvědomuji si, že než vyjdeme na horizont bude dvojce před námi dávno uhánět k cíli a nepochyboval jsem o tom, že o nás také věděli. Ke stále vytrvalému dešti se na otevřených pláních strání a luk přidal ještě celkem silný vítr. Honza běžel závod v kraťasech a vytrvalý déšť s větrem nabírajícím na své síle jeho nohy dostával celkem do „slušného“ stavu ztuhlosti. Úplně červená kolena byla masírována větrem a deštěm a i sám Honza prohlásil, že už se moc těší do cíle.

V ten moment jsem věděl, že dva běžce před námi nedoženeme a tak přehodnocujeme plán s tím, doběhnout aspoň nějaký relativně slušný čas. Já sám jsem cítil, že mám sílu na to, kopnout do vrtule a oba běžce před námi doběhnout, ale právě tohle byl ten moment, kdy bylo třeba zůstat s Honzou, nikam mu neutíkat a podpořit ho právě ve chvíli, kdy to nejvíc potřeboval. Ani na chvilku se mi na mysl nevkradla jakákoliv myšlenka výčitek a věděl jsem, že tak jak bylo před závodem ujednáno, že běžíme společně, tak i závod dokončíme. Tohle byl ten moment, kdy se ukazuje běžecká soudržnost, sportovní duch a chlapská dohoda. 

Na vrcholu kopce se opět rozbíháme do krátkého seběhu. Následuje, krátký běh kolem ohrady se skotem a opět stoupáme okolo lesa po další louce, vítr je čím dál silnější. Větrem a deštěm bičovaná louka nás vede až na poslední občerstvovačku. Máme ji na dohled a vidím, že jsou tam ještě běžci, které jsme chtěli doběhnout. Jak nás spatří, končí hostinu a pouští se po louce dolů. Zastavujeme, rychle doplňujeme vodu, trocha koly, pár kuliček hroznového vína a vydáváme se na posledních 10 kilometrů. Na chvilku mi ještě svitla naděje, že oba běžce před námi doběhneme, ale po téměř šedesáti kilometrech, kdy Honza bojoval s promrzlými koleny a já cítil povinnost být tam, světýlko hned zase zhaslo. Po pár kilometrech ještě přecházíme do chůze a závěrečných pět kilometrů běžíme strojovým tempem až do cíle. Cílovou čáru protínáme na 21. a 22. místě v čase 8:20:59 podle hodinek, 08:23:23 podle pořadatele.


Po 67 kilometrech konečně v cíli :-)

Saar Challenge hodnotím jako velmi vydařený závod s dobrou organizací. Myslím, že by si zasloužil mnohem větší pozornost. Trať závodu byla fantastická, téměř celá běhatelná. Volba trasy a střídání různorodosti povrchů bylo výtečné. Ani špatné počasí, které panovalo převážnou část závodu, mi nezabránilo užít si závod na plno. Emoce a dojmy byly tak silné, že bych druhý den vyběhl ještě jednou.  Více takových závodů a česká utratrailová komunita bude vám, organizátorům, ležet u nohou. Moje sestra Kateřina běžela závod s distancí 21km a byla též unešená a závod si velmi pochvalovala. Organizátorům, dobrovolníkům a všem, co se na pořádání závodu podíleli děkuji a do dalších ročníků přeji vše dobré se spoustou nadšených běžců.....a za rok opět na startu :-)


Saar Challenge v číslech (Suunto Ambit 3 Run)

67 km / 1402m+ / čas 08:20´59

foto: Martin Hrubý, Saar Challenge a naše parta :-)


 .