Krakonošova stovka

17.6.2017

Dlouho očekávaný závod s letitou tradicí, na který jsem se nechal zlákat kamarády. Výzvu v tomto závodě jsem přijal s délkou trati 55 km. Na stovku se ještě stále necítím a myslím, že je dobré navyšovat kilometry postupně :-)


Jelikož se jedná o dlouhý a celkem náročný závod, přijel jsem do místa konání už o den dříve a pokoj na hotelu pronajal na celý víkend. Start závodu byl sice ve Vrchlabí, ale já se ubytoval ve Špindlerově Mlýně. Ve stejný den dorazil i zbytek běžecké party, hlavně ti, kteří běží stovku a startují už v pátek večer. S kamarádem Honzou jsme zajeli do Vrchlabí na večeři a podívat se na start závodu stovkařů. Předpověď počasí není žádná sláva. Před startem stovkařů je celkem dost zatažená obloha, která už jen podle svého odstínu nevěstila nic dobrého, což se později v noci potvrdilo. Přes okna pokoje bylo slyšet velmi silné poryvy větru doprovázené vydatným deštěm. Převaloval jsem se na posteli a v duchu přemýšlel nad tím, jak je asi v tuhle chvíli na hřebenech a hlavně na Sněžce samotné, kam se také v rámci závodu podívám.

  Je sobota ráno 5:10 hod a já vstávám. Pohledem z okna zjišťuji, že počasí není o nic lepší než předešlého dne večer, ale aspoň neprší. Po rychlé snídani na sebe navleču běžecké oblečení. Venku je okolo 12°C a myslím, že na hřebenech a Sněžce bude ještě méně. I tak jdu do kraťasů, trička, návleků  na ruce a lehké šusťandy. Vzhledem k nočnímu dešti a všudypřítomnému vlhku si ještě do batohu přibaluji jedny náhradní ponožky a triko. V 6:00 hod vyzvedávám Honzu, který je ubytovaný kousek od hotelu, kde jsem já, a jedeme do Vrchlabí. Po příjezdu na místo zaparkujeme kousek od startu, který je ve dvoře areálu DDM Pelíšek. Je asi půl hodiny do staru a na místo se schází další závodníci a zbytek naší běžecké party - Lenka, Přemek a Filip. Ostatní jsou na trase stovky a někteří, kteří jedou doprovodné závody na kolech, mají ještě čas. Dáváme si ještě kafe a ze stanu připraveného pro doběhnuvší závodníky pozorujeme předzávodní cvrkot.

7:00 hod. Je odstartováno. 212 závodníků registrovaných do závodu na 55 km se vydává do závodu. Start je velmi pozvolný a žádný úprk, který znám se nekoná. Dav se pomalu rozchází, což je vzhledem k následujícím kilometrům, které vedou hned do kopce, pochopitelný.

První úsek trati vede na kontrolní stanoviště, které je u rozhledny Žalí cca na 5 km. Procházíme kontrolou, dáváme po kelímku punče a bez většího zdržení pokračujeme dál. Cestou od rozhledny potkáváme Lenku s Přemkem. Pro Přemka je tenhle závod prvním seznámením s ultra trailovým během. Vypadá nadšeně a to je dobře. Známka toho, že si závod, i když je na samotném začátku, užívá. My pokračujeme dál do Špindlerova Mlýna, kde je další kontrolní stanoviště. Dobíháme sem přesně po dvou hodinách. Opět rychlý kelímek, tentokrát čaje. Chleba s cibulí nás moc neláká a tak tahám z batohu první dávku gelu. Beru jen půlku tuby a zbytek si nechávám na později. Další část vede směrem na Lužickou boudu, kde je další kontrola. Ta je přesně na hranici půlmaratonské vzdálenosti. Plán byl, že na tuto kontrolu dorazíme něco kolem jedenácté hodiny. Byl jsem domluvený s přítelkyní a Honza s manželkou, že se tady v rámci podpory sejdeme. Všechno jsem to nějak špatně propočítal. Lužickou boudu opouštíme v 10:10 hod. Škoda, že už nebyl avizovaný zeleninový vývar, ale jen gulášovka, kterou ani jeden z nás nechtěl riskovat. Honza se se mnou dělí o tyčinku, beru druhou půlku gelu a pokračujeme. Rychle ještě píšu krátkou smsku ať ty naše holky nejezdí, že už jsme po kontrole a pokračujeme dál. Podcenil jsem nás, ale na druhou stranu to bylo fajn, že jde vše líp, než jsme předpokládali. Počasí do té doby nic moc. S přibývající nadmořskou výškou se víc a víc ochlazuje a od Lužické boudy je navíc mlha. I když mám trasu závodu nahranou v hodinkách, tak kousek pod hřebenem tápeme kam dál. Závodník za námi, kterého vidíme v kopci volá „doleva do Polska“. Až na další kontrolu, která je na straně našich severních sousedů jde vše v pohodě. Cesta je hodně technicky náročná. Samé kořeny, kameny, hodně bahna a vše řádně promáčené z nočních přeháněk a padající mlhy. Vyvrknutý kotník, nebo jiné zranění by nás v okamžiku odstavilo ze závodu. Dobíháme na další kontrolu, která je na chatě jménem Domek Mysliwski. Tady už se zastavujeme na trochu delší dobu. Atakujeme stoly plné sušenek a jiných pochutin, necháme louhovat čaj. Z dobře zásobené občerstvovačky doplňuji vodu do lahviček v batohu. Po malém rautu se opět vydáváme na cestu směr Sněžka. Tuto část závodu později označuji za tu nejtěžší. Necelých 5 km výrazného stoupání s brutálním zakončením v závěrečném výstupu na Sněžku. Od rozcestí Obřího sedla na Sněžku začal celkem výrazně sílit vítr. Závěrečné stoupání v délce asi kilometru na Sněžku podél řetězů byl opravdový očistec. I přes nepřízeň počasí je stezka plná turistů nabalených v péřovkách a já s Honzou stoupáme v lehkém běžeckém oblečení. Vítr dosahuje takové rychlosti, že není možné se pořádně postavit a dívat se vzpřímeně před sebe. Jdu v hlubokém předklonu opíraje se o hole a dívám se jen tak daleko, jak dlouhý je krok, který potřebuji udělat, abych se posunul zase o kus blíž vrcholu. Už při výstupu kousek pod Sněžkou jsem začal pociťovat nepříjemné píchání v levém koleni. Konečně jsem na vrcholu. Kontrola je, jak jsem předpokládal, v Poštovně. Jdu dovnitř. Mezi dveřmi se choulí dva kluci s notebookem. Zapisují číslo a já už vidím Honzu stát u výdejního okýnka s objednávkou horkého čaje pro nás oba. Nemám s sebou žádné jídlo, jen gely a vodu. Kupuji ještě tatranku a jdeme si sednout. Na tabuli s aktuálními informacemi o počasí zjišťujeme, že teplota venku jsou necelé 3°C, vlhkost 100% a rychlost větru  kolem 13,5 m/s. Později se dozvídám, že stovkařům ráno před svítáním foukalo přes 15 m/s. Bez ohledu na turisty zouvám boty, beru suché ponožky a triko. Natlačím do sebe tatranku, vypiju horký čaj, dávám další půlku gelu a zhruba po 15 minutách vyrážíme zpět do závodu. Cesta ze Sněžky směrem k rozcestí na Luční boudu vede stejně jako nahoru. Vítr je stále stejně silný, ale malinko se vyjasnilo a je vidět ze Sněžky až dolů pod úpatí vrcholu. Davy turistů se zastavují, vytahují foťáky a telefony. Stojí po celé šířce stezky a nikdo z nich neřeší, že já a ostatní tady zrovna běžíme závod :-) První, druhá skupinka... zdvořile žádám o průchod, ale vzhledem k jejich zaujatým pohledům do krajiny nikdo neuhýbá. Já přece závodím!!! Nemůžu čekat, až si půlka Polska udělá fotky a selfíčka. Ač na to nejsem zrovna dvakrát hrdý, odstrkuju turisty hrubým způsobem na stranu a s občasným nevybíravým slovníkem pokračuji z kopce dolů. V půlce potkávám Lenku a Přemka. Vypadají, že jsou v pohodě. V rychlosti sděluji Lence, že vše běží jako po drátkách, akorát, že začíná bolet koleno. Konečně jsme dole. Pod úpatím Sněžky uhýbáme směrem na Luční boudu. Tady už je provoz turistů minimální a běží se nám dobře. Bolest v koleni je stále silnější. Na Luční boudě se na chvilku zastavujeme. Jdeme dovnitř a v hale si na chvíli sedám, abych nechal odpočinout  koleno a beru si druhou půlku gelu, který jsem otevřel na Sněžce. V hale si všímáme závodníka, toho, který nám radil nad Lužickou boudou. Pobíhal po hale a zdálo se, že není úplně v pořádku. Honza ho oslovuje a dozvídáme se, že má silné křeče v nohou. Na závod jsem vždy v tomto směru důkladně připravený a Honza také. Dáváme mu solnou tabletu a dva balíčky magnesia. Opouštíme "útulnou" halu Luční boudy a pokračujeme směrem na Výrovku, Hříběcí boudu a Strážné, kde je další kontrola. Na 43 kilometru už je bolest v koleni tak silná, že není možné pokračovat v běhu a jsem rád, že vůbec jdu. Cítím, že energii na závod stále mám, a že bych běžel o 106 nebýt té proklaté bolesti. Chvilku si snažím namluvit, že je to jen v hlavě, ale bodání v koleni obelstít prostě nejde. Nezbývá, než se uchýlit k té stinné stránce běhu. Z batohu vytahuji malou lékárničku, kterou mám vždy u sebe a beru si mezi běžci "velmi oblíbenou" růžovou tabletku :-( Nechce se mi, nemám z toho dobrý pocit, ale v tu chvíli to vidím jako jediné řešení... Chci běžet a závod dokončit. Myslím, že díky zvýšené aktivitě se obsah tablety brzy dostává na místo určení a já cítím, že můžu zase běžet :-) Běžíme stále z kopce a cítím se dobře. Prášek zabral a o koleni nevím. Necelých 7 km před cílem si beru ještě gel s rychlým nástupem. Během chvíle cítím příval energie a oba s Honzou ještě zrychlujeme. Zanedlouho vidíme pod kopcem střechy domů ve Vrchlabí. Běžíme posledních pár stovek metrů lesem a vbíháme do ulic města. Předbíháme ještě pár závodníků běžících stovku a během pár okamžiků se ocitáme ve dvoře, kde závod ráno začal a jsme konečně v cíli.

Závod dokončilo 187 závodníků. Já s Honzou jsme obsadili 34. a 35. místo v čase 8:21´21. Později organizátor závodu uvedl, že se jednalo o jeden z náročnějších závodů za posledních několik let a to díky počasí. Příroda byla ta, která nám všem ukázala, kdo v horách vládne. Až na malou nepříjemnost s kolenem jsem si závod užil a cítil, že mám ještě rezervy. Výsledek a celou pohodu během závodu vidím v dobré předzávodní přípravě, nepřepáleném začátku a dobrém rozvržení sil. To, že jsme běželi s Honzou společně, bylo také přínosné. Člověk není sám, má si s kým povídat a vzájemně se podpořit.  Nebýt počasí, které moc nepřálo, určitě by se dal ušetřit celkem slušný čas na občerstvovačkách, kde jsme se zdrželi déle, než bylo nutné. Závod byl super, trať taky, pořadatelsky v pořádku. Není nač si stěžovat, takže za rok opět na startu :-) Musím také zmínit výkon kamaráda Marcela (na skupinové fotce v galerii má zelené šortky), který běžel poctivou plnou nálož a v hlavním závodě na 100 km obsadil 11. místo v čase 11:56´33  ....klobouček a VELKÝ RESPEKT.

Krakonošova stovka (55 km) v číslech (Suunto Ambit 3 Run)

55 km / 2114m+ / čas 8:21´28



 .