Libouchecký ultramaraton

27.5.2017

Libouchecký ultramaraton....první "wostrej" start v ultra trailu. Z nabízených distancí jsem si pro svůj druhý ultra a první ultra trailový start vybral vzdálenost na 55 km s avizovaným převýšením 1516 m. Na Libouchec jsem se moc těšil, jelikož se už konečně jednalo o opravdu poctivý ultra trail. Vzhledem k poslední akci na Brdské stezce jsem celkem dost řešil počasí a celý týden před závodem den co den sledoval předpověď. Ta se zdála být pro závod přijatelná něco kolem 20°C až 22°C. O tom jak to bylo s počasím v den závodu až později.

Den před závodem jsem se ubytoval v Ústí nad Labem. V sobotu ráno vstávačka v 8:00 hod. K snídani osvědčená brusinková ovesná kaše, trocha chia semínek, malý banán, kafe a čistá voda. Po snídani se už obleču do běžeckého, vše ostatní nahážu do tašky a vyrážím na start. Venku zjišťuji, že je krásný slunný den a pohledem na telefon kontroluji aktuální teplotu v Ústí. Je 8:45 hod a teplota v tuto dobu atakuje hranici 20°C. Po příjezdu do Libouchce parkuji v bezprostřední blízkosti startu závodu a jdu si vyzvednout startovní balíček s číslem a čipem.

Při prezentaci ještě kupuji triko s logem závodu, ujišťuji se, že nedošlo ke změnám v trase a v registračním stanu čekám na rozpravu před závodem. Potkáváme se s kamarádem Filipem, který dorazil ráno z domova přímo na závod. Prohodíme pár slov o tom, kdo je jak připravený, jaká je taktika a po rozpravě už se chystáme na fotbalovém hřišti ke startu.

10:00 hod. a je odstartováno!!!

Já v modrém triku, šedé čepici v červeně olemovaném batohu Salomon. Za mnou ten čahoun bez čepice je kamarád Filip. (více fotek pod textem v galerii)

Po startu probíháme Libouchcem a vzápětí nás čeká první stoupání. Cítím se dobře připravený a tak v klidném tempu začínám stoupat. Od startu se držím v druhé větší skupince s Filipem. První občerstvovačka je na 7,5 km na okraji obce Chvojno. Zastavuji, hodím do sebe kelímek koly, půlku pomeranče a z batohu vytahuji druhý díl čepice, který kryje boky tváří a zátylek. Oplachuji si ještě studenou vodou obličej a ve stále se stupňujícím vedru pokračuji dál na první kontrolu, která je na rozhledně Erbenka. Na 12 km jdu do celkem prudkého stoupání, které však není dlouhé, přehoupnu se přes vrchol a sbíhám k silnici spojující obce Chuderov a Sovolusky. Je kolem poledne a spalující vedro je pekelné. Jdu krátkým stoupáním a z vrcholu už je vidět Erbenka, ještě kilometr a jsem na první kontrole. Potkávám Filipa, který zrovna běží zpět do Libouchce na další kontrolní stanoviště, palec nahoru, že je vše ok a oba pokračujeme. Na Erbence zastavuji, beru opět vychlazenou kolu, meloun a pomeranč. K mání jsou ještě parádní koláčky, ale na ty nemám v tom vedru vůbec chuť. Chvíli stojím ve stínu rozhledny, pak hážu čepici do kýble se studenou vodou, plácnu si ji na hlavu a pokračuji. Dostávám se na 20 km a pomalu cítím, jak mi každým krokem slunce zasazuje jednu ránu za druhou, jak zpomaluji, až se dostávám do stavu, kdy začínám přemýšlet nad tím, že po doběhnutí na další kontrolu, která je v prostoru startu a cíle ze závodu odstoupím. Opět občerstvovačka Chvojno, kola, pomeranč, gel. Čepice do kýble a na hlavu a mažu dál. 32 km a jsem opět v Libouchci na hřišti. Čip do čtečky, u stolu s jídlem a pitím opět to stejné menu a jdu si sednout do stínu v zázemí. Sedím, piju, jím a hlavou se mi honí myšlenky o ukončení závodu. V duchu si říkám, že přece nemůžu vstát, jít k registračnímu stolu a říct, že končím, hrozná představa! Vím, kolik mi ještě zbývá, ale mám pocit, že prostě nevím kolik je 25 km. Asi po deseti minutách se zvedám a vyrážím do druhé poloviny závodu na Děčínský Sněžník.

Za stálého úporného vedra podruhé opouštím Libouchec. Proběhnu krátký úsek lesem a blížím se k Ptačímu rybníku, ten obíhám a začínám opět stoupat. Už na úpatí kopce začínám opět pociťovat vyčerpání z úmorného vedra, které během několika minut přechází ve stav, kdy mi začíná být opravdu zle. Zastavuji se a sedám si na kámen u cesty. V hlavě se mi opět honí myšlenky na ukončení závodu, ale říkám si "jak tady můžu závod ukončit?" Vždyť jsem někde v půli kopce, "Jak se dostanu do Libouchce?". Po chvilce přemýšlení a řekněme mírnému zlepšení stavu, si dávám gel, zapíjím ho a pokračuji. Kousek pod vrcholem tohoto stoupání asi 400m pod Severní Eliščinou skálou je malá občerstvovačka. Jako už klasicky do sebe liju studenou kolu, beru půlku pomeranče, čepici máchám ve studené vodě a vydávám se na poslední kousek tohoto kopce. Na vrcholu cesta uhýbá doprava a já pokračuji směrem na Děčínský Sněžník. Poslední kopec mi připadal celkem dlouhý, a protože jsem jsem na tomto místě prvně, nemám tušení jak je Sněžník ještě daleko. Přibližně na 41 km potkávám Filipa. Ten už má třetí kontrolu na Sněžníku za sebou. V běhu se míjíme a ptám se, jak je to na Sněžník ještě daleko. Odpověď zní „asi 4km“. V ten moment se mi div nepodlomí kolena, malé zatmění a pokračuji dál :-). Po necelém kilometru dobíhám do obce Sněžník, kde vidím na křižovatce hospodu. Rychlá kontrola stavu vody v lahvičkách, a jelikož nechci před závěrečným výstupem riskovat nedostatek vody, běžím do hospody, u výčepu poroučím Birella, kterého vidím v lednici a celého ho obracím do sebe. Vodu jsem samozřejmě nedoplnil. Platím a pokračuji na Sněžník. Běžím po vrstevnici a náhle cesta mění směr… směr do kopce. Kameny, kořeny, no prostě kozí stezka hadr. Asi kilometrové stoupání na poslední kontrolu trvalo 20 minut. V půlce kopce mi to nadělil další stovkař, ale to už jsem byl ve stavu, že mi bylo všechno jedno :-). Na vrcholu stál fotograf, který zaznamenával poslední kroky výstupu. 45km v pouštním vedru, totálně vyčerpaný a mám se tvářit, že jsem jako ok? Později doma z mapy zjišťuji, že onen kopec na Sněžník se jmenuje Tvrďák, není dál co dodat :-). Vyloudím ze sebe něco jako úsměv, poslední kroky a jsem na Sněžníku. Čip, čtečka, kola, meloun, pomeranč a volným pádem se ukládám do jednoho z rozkládacích křesílek, která jsou pro závodníky připravena.  Zdržuji se necelých deset minut, doplním vodu, vykoupu čepici a konečně se vydávám zpět do cíle. Cesta jde chvilku po vrcholcích skal s nádherným výhledem do krajiny. Pořizuji pár fotek a nějaké to selfíčko na památku. Cesta, spíš další kozí stezka, se klikatí dolů z kopce až na krátký asfaltový úsek vedoucí zpět přes obec Sněžník. Do cíle chybí necelých sedm kilometrů. O chvíli později se dostávám podruhé na malou občerstvovačku v kopci. Už ne kola, ale voda, pomeranč, gel a rozhodnutý s touto kombinací závod dokončit se vydávám na cestu. Cesta vede stále z kopce, a i když to není vzhledem k mému stavu vyčerpání nijak závratné tempo, běžím až do cíle. Totálně vyčerpaný dokončuji závod před limitem v čase 8:43´49. Vracím čip a jdu si sednut ke stolu za Filipem, který už je dávno v cíli. Klobouk dolů před jeho výkonem. Obsadil druhé místo v čase 6:27´49. Chvíli sedíme, povídáme o závodě, ale cítím, že mi tohle ultra dalo pořádně zabrat. Loučím se a jdu se natáhnout do auta. Zhruba po hodině odpočinku se vydávám na cestu zpět domů.

S odstupem času, srovnáním si myšlenek, úpravou tréninku, vyhodnocením průběhu celého závodu a získáním nemalých zkušeností se rád za rok na LUM zase vrátím. LUM  mi dal hodně zkušeností, které doufám dobře zhodnotím do budoucna, abych nebyl zaskočený třeba počasím. Jednou zima a déšť, podruhé pekelné vedro. V Ústí a jeho okolí bylo ten den nejtepleji v celé ČR a teplota se vyšplhala na slunci slušně přes 30°C. Celý rok trénuji ve vedru, dešti, sněhu a vše je v pohodě. Přijde den zúčtování a člověk zjistí, kde dělal celou dobu chyby a že není v lidských silách být za všech okolností na vše připravený.

LUM v číslech (Suunto Ambit 3 Run)

57 km / 1274m+ / čas 8:43´49



 .