Brdská stezka

22.4.2017

Tak... a je to tady, můj první ultramaraton. Nebyl to čistý trail, tak jak bych si představoval, ale vzhledem k tomu, že byl závod skoro za barákem, šel jsem do něj. Část trati jsem si proběhl 2 týdny před závodem a vzhledem k tomu, že byla skoro celá po asfaltu a v menší míře po zpevněných a lesních cestách, volil jsem silniční boty.

Závod odstartoval v 8:00 hod. Lehký déšť nevadil, teplota 7°C už byla trochu horší.

Parádní retro hokejová čísla.

Po startu běžíme kolem Mníšku směrem na Řitku, kde nás čeká první stoupání lesní stezkou. Vše jde podle plánu, možná trochu rychleji, ale když se mi běží tak dobře, neřeším to. Výběh na kopec, první občerstvovačka, kterou jen probíhám a pokračuji dál k další, která je na rozcestí Na Soudném na 15 km. Tady už zastavuji, lehké občerstvení, ovoce, čokoláda, cola a mažu dál. Přibližně do 30 km se mi běželo dobře. Na 32 km přišla menší krize, která byla nejspíš zapříčiněná nedostatkem času na regeneraci po závodu Ještěd SkyRace, který jsem běžel o týden dříve. 4 km  jsem se pěšky plahočil do kopce až na občerstvovačku na Knížecí Studánce. Tam jsem do sebe nalil kelímek čaje, doplnil energii a pokračoval dál. Tou dobou začal sílit déšť, byla mi zima, a i když jsem předchozí krizi zažehnal, začala si hlava dělat nároky na odstoupení a hledala důvody, proč se zastavit. Až na rozcestí Voznice, kousek od stejnojmenné obce to celkem šlo, ale právě v tomto místě se závod lámal.  Na rozcestí se ke mně připojila kamarádka Lenka, kterou jsem před závodem požádal o podporu, právě aby mi pomohla v případě, že se vše nebude vyvíjet jak má. Na posledních cca 15 km se vydáváme společně. Díky povídání se černé myšlenky na ukončení závodu nevtírají tolik na mysl, ale i tak cítím vyčerpání, celkem výrazný chlad a ztuhlost celého těla. Po proběhnutí další občerstvovačky na rozcestí Chouzavá pokračujeme přes les do Kytína. Za Kytínem  nás, ale hlavně,  mně čeká poslední výraznější stoupání. Z Kytína na rozcestí Na Rovinách je to asi 1,2 km do kopečka a já cítím, že veškerá síla už tělo opustila. Pod kopcem mi Lenka vytahuje z batohu gel, kopnu ho do sebe a pokračujeme dál. Stále však cítím sílící únavu a vyčerpání. Vím, že chvilku trvá, než začne gel fungovat a když Lenka vidí, že jsem sotva schopný zvedat nohy, chytne mně za bágl a na kopec mně prostě vytáhne smykem. Poslední občerstvovačka, z kopečka do Stříbrné Lhoty a dál přes celý Mníšek až do cíle na školní hřiště. Právě na vrcholu kopce cítím malé „z mrtvých vstání“, posledních 6 km už musím dát. Přestávám reagovat na cokoliv, co Lenka řekne, a s tupým pohledem běžím v konstantním tempu vstříc cíli. Na posledním kilometru v mírném stoupání ke hřišti ještě přidávám, předbíhám dva závodníky a naprosto vyčerpaný vbíhám na tartanový koberec oválu školy, kde protínám cílovou čáru v čase 5:40´23

Únava a vyčerpání je obrovské, ale radost z dokončení prvního ultra vše mnohonásobně převyšuje. Doposud byla nejdelší distance v tréninku 32 km. Nikdy jsem neběžel klasický maraton a rovnou skočil do ULTRA. Bez ohledu na další nasbírané zkušenosti vím jedno... Bylo to naposledy, co jsem běžel takovou distanci po asfaltu. Trénuji v přírodě v lesích, horách, po stezkách, běhám kopečky nahoru a dolů, protože to všechno mi dělá při běhu radost a takhle chci běhat. Svobodně, bez svíravého pocitu domů v ulicích, rozpáleného asfaltu a závodů, kdy pořadatel hledí více na výdělek, než na samotný běh. Po dokončení Brdské stezky jsem se zařekl, že už nikdy po asfaltu nepoběžím trať delší jak půlmaraton a to budu hledat ještě hodně dobrý důvod, proč běžet.

Velký dík kamarádce Lence za podporu. Nebýt jí, tak jsem s největší pravděpodobností závod v Kytíně vypustil. 

Brdská stezka v číslech (Suunto Ambit 3 Run)

50,59 km / 1005m+ / čas 5:40´23



 .